Kuba, 1. díl: Dojeli jsme na Kubu!

  • Posted on: 15 January 2018
  • By: admin

Stát Kuba se nachází v tropickém podnebí. Zatímco u nás existují čtyři roční období, chudá Kuba má pouze dvě - období horka a sucha od listopadu do dubna, a období dešťů od května do října. V období dešťů spadne průměrně třikrát více milimetrů srážek než v období sucha, navíc v září a říjnu se zde vyskytují hurikány. Mimo to je na Kubě vysoká vzdušná vlhkost, která vám dá opravdu důkladně pocítit tamní vysoké teploty. Z těchto důvodů se proto doporučuje návštěva Kuby v únoru či březnu, naopak se velmi nedoporučuje návštěva Kuby v srpnu či září, kdy teploty dosahují maxima (a hrozí hurikány).

Řekli jsme si, že to ale přece nebude tak zlé a rozhodli jsme se vyvrátit všechny mýty cestovních kanceláří tím, že se vydáme na Kubu na přelomu srpna a září. Plné letadlo z Amsterodamu do Havany nás přesvědčilo o tom, že tento nápad jsme neměli jako jediní, a tak to tam nejspíš v této době skutečně nebude až tak nesnesitelné.

Po dlouhé cestě jsme přistáli na Kubě a začali pomalu vystupovat z letadla. Pokud jste se někdy potápěli, jistě si zvládnete vybavit ten pocit, kdy stojíte na okraji lodi, uděláte krok, a rázem jste celí mokří v úplně jiném prostředí. Tak přesně takové bylo vystupování z letadla. Až na to, že vlhko kolem nás bylo vroucí. Největší a nejnepříjemnější vedro, jaké jsem kdy zažila. Domnívali jsme se, že je to tím, že na nás fouká horký vzduch z motorů. Už abychom byli uvnitř klimatizovaného letiště.

Z letadla jsme šli dlouhým tunelem. Jistě si dokážete představit teplotu v tmavém tunelu, na který celý den svítí tropické slunko. Bylo v něm vedro, a v takovém natahovacím a přemisťovacím tunelu přece nebude klimatizace. Ale na letišti určitě bude. Všechno, co máme na sobě, už můžeme ždímat.

Z tunelu jsme prošli do dlouhé prosklenné chodby. Ani tam nefungovala klimatizace, nebo minimálně nezvládala ochladit tento skleník. Brodíme se potoky potu k letištní hale, kde se aspoň trochu ochladíme a doplníme ztrátu tekutin. Dostáváme růžová razítka do pasu a jdeme si pro naše kufry.

Podle toho, jaké je vedro v čekárně na zavazadla, usuzujeme, že nám zavazadla budou vydána velmi rychle, když se Kubáncům ani nevyplatí tu místnost klimatizovat. Nikdo přece nemůže nechat ty bohaté turisty z Evropy čekat dlouho v takovém vedru. Čekáme na zavazadla, dlouho, dlouho, dlouho a střídavě si chodíme na záchod natočit místní vodu. Kdyby vás zajímalo, jak chutná kubánská kohoutková voda, tak odpověď je: odporně. Pitná voda vzniká odsolováním mořské, takže smrdí řasami, chaluhami a spoustou chloru.

Konečně dostáváme zavazadla a vyrážíme vstříc naší vytoužené klimatizované letištní hale. Tam čekáme, až se z nás odpaří dostatek vroucího potu, abychom pocítili ten chladnější vzduch. Jenže k tomu nedochází. Vysoká vzdušná vlhkost nedovoluje odpar potu a navíc nám dává velmi dobře pocítit, že v hale je stejné nesnesitelné vedro jako ve všech předchozích částech letiště, kterými jsme procházeli. Říkáme si, že to je prostě Kuba, když ani na letišti nemá klimatizaci.

Vycházíme z letištní haly a přichází dvě šokující odhalení:

1) Venku nás horký vzduch ostře udeří do tváří a uvědomujeme si, že celé letiště vlastně bylo klimatizované. Řádně.

2) V tomhle nejhorším, nejodpornějším a nejnesnesitelnějším vedru budeme muset strávit další tři týdny. (Děcko s Jenem, kteří odlétají už po dvou týdnech, se nám s Hildou smějí.)

Kuba

Přidat komentář

CAPTCHA
This question is for testing whether or not you are a human visitor and to prevent automated spam submissions.
Image CAPTCHA
Enter the characters shown in the image.