Černobyl 2018

  • Posted on: 18 June 2018
  • By: Tilda

V červnu 2018 nás jsme se s Doktorem vydali na Ukrajinu. Oba jsme již byli na Ukrajině, oba jsme byli v Kyjevu, a já navíc v několika dalších ukrajinských městech. Protože jsme oba těžcí čárkaři, země navštěvujeme opakovaně jen z opravdu dobrých důvodů. Tentokrát jím byla návštěva Černobylu.

Koupili jsme si letenky z Bratislavy do Kyjeva, zajistili si ubytování a objednali jednodenní zájezd do Černobylu u společnosti Solo East. Zde bych ráda podotkla, že se snažíme cestovat lowcostově, avšak ne vždy se to daří.

Fail č. 1: Cesta autem z Brna na Bratislavské letiště je levnější a snazší než veřejnou dopravou. Ovšem jen za předpokladu, že nemusíte kupovat slovenskou dálniční známku, která vám náklady na cestu téměř zdvojnásobí.

Abychom ušetřili peníze vyhozené za známku, před parkováním na letišti jsme dali přednost parkování v jedné postranní uličce s tím, že naše autíčko by nikdo nechtěl ukrást (zde).

Fail č. 2: Pokud máte nový švýcarák a cestujete jen s příručním zavazadlem, švýcarák nechte doma. Pak nebudete muset jako Doktor utíkat z letištní kontroly, nůž zakopávat pod náhodným stromem a doufat, že ho tam za pár dní naleznete. (nalezli jsme)

Fail č. 3: Pokud v Černobylu hoří, není možné ho navštívit. Mail o zrušeném zájezdu byl to první, co jsme si přečetli po přistání v Kyjevu. Přitom výlet do Černobylu bylo to jediné, kvůli čemu jsme jeli na Ukrajinu.

Zde by už mohl skončit tento článek o výpravě do Černobylu, ale to by byl výčet failů příliš krátký.

Fail č. 4: Spoje z kyjevského letiště, které jsme si našli, z daného letiště vůbec nejezdí. Nejspíš jsme měli neaktuální informace, nebo je to prostě jen Ukrajina, a tak nakonec jedeme za 80 hřiven Uberem (1UAH = 0,85CZK).

V deset hodin večer nám přišel email s tím, že požár byl uhašen, a pokud chceme, tak za deset hodin se odjíždí do oblasti výbuchu jaderné elektrárny. Hurá!

Kolem osmé ranní se v celkovém počtu zhruba 15 osob scházíme u náměstí Majdan, nasedáme do dodávky, a vydáváme se směrem do Černobylu. Cestou jsou nám promítány kratší filmy popisující katastrofu, která se zde odehrála před více než 30 lety, a to, co se dělo v Černobylu po ní. Mohla bych se zde o tom rozepisovat, ale všechno si to můžete přečíst třeba na wikipedii.

U první kontrolní brány je stánek se suvenýry a spousta poučných textů - azbukou ukrajinsky. Strážník nám zkontroluje pasy, a pokračujeme dlouhou rovnou silnicí k první zastávce. K našemu autu běží velmi přátelský pes, průvodce říká, že se ho nemusíme bát. Později potkáváme v celém areálu více přátelských psů zvyklých na lidi. V některých článcích se dokonce píše o tom, že návštěvníci mohou donést krmivo pro psy, kteří jsou všude v areálu.

Kráčíme pěšky po lesní cestičce, se zapnutými dozimetry, a po pár minutách nám průvodce říká, že jsme uprostřed vesnice. Všude kolem nás je hustý les, ale když se podíváme pozorně, vidíme vyšlapané cestičky a zarostlé domy. Průvodce nás pouští do jednoho většího objektu, který je prý bezpečný - ale vzhledem k množství děr v podlaze bychom se měli chovat velmi opatrně.


První budova ukrytá v lese, kterou jsme směli navštívit.


Vstup do objektu jen na vlastní nebezpečí!

Procházíme se pak i kolem dalších opuštěných, rozpadajících se a zarostlých domečků, které jejich původní obyvatelé museli opustit, ale někteří z nich se do nich později vrátili. Teď už tu ale nebydlel nikdo.


Rozpadlé auto před rozpadlou garáží.

Fail č. 5: Okolí kolem Černobylu je plné komárů a jiného drobného bodavého a kousavého hmyzu. Pokud máte sladkou krev jako Doktor, vezměte si repelent. V opačném případě na každé zastávce vyběhněte z autobusu, rychle proběhněte všechno, co můžete vidět, a utíkejte se schovat zase zpátky do vozu.

Projíždíme druhou kontrolní branou. Kontrola je zde natolik pokroková, že stačí zvednout nad hlavu otevřený cestovní pas, a strážník, který zhruba na tři vteřiny nakoukne dovnitř, stihne všechno zkontrolovat a ověřit. A jedeme dál!

Druhá zastávka je na jakémsi náměstí, kde se nachází údajně jediná Leninova socha na Ukrajině, cesta se jmény obětí, a také velká budova, v níž se pracuje. V celém areálu Černobylu ještě stále žije několik lidí, a několik set až tisíc jich zde stále pracuje - hlídání a rozebírání elektrárny, správa místních vodovodů, různé kontroly území, a také práce u velké trafostanice, která stojí poblíž bývalé elektrárny a stále funguje (to trafo, ne ta elektrárna).

Zaplatili jsme si zapůjčení dozimetru, protože to Doktor chtěl, ale nakonec jsem já ten, kdo všude chodí s pípajícím přístrojem v ruce a měří radiaci, která je prakticky nulová a úplně stejná jako v Kyjevě a všude jinde.

Třetí zastávka se snaží být více dojímající - navštěvujeme školku. Prázdné postele, knihovna s roztrhanými knihami, a rozbití plyšáci smutně rozeskládáni kolem. Na parapetech, na postelích, na židličkách. Jsme si jistí, že takhle dojemně naskládané tady ty hračky nezůstaly, ale že si s nachystáním celé scenérie musel někdo dát dost práce.


Bývalá školka.


Nastrčené hračky na okenním parapetu pro ty, kteří umí fotit a zvládnou z toho udělat velmi dojemnou fotografii.

Před školkou se nachází jedno z takzvaných hotspotů, míst, kde je mnohem vyšší radiace než v okolí. Na ploše zhruba jednoho metru čtverečního nám dozimetry poplašně pípají a hlásí hodnoty až kolem 10 XXX, oproti 0,15-0,20, které ukazují všude jinde.

Po zarostlé školce projíždíme kolem původní elektrárny. Její reaktor číslo 4, ten, který shořel při svém testování, byl původně zalit do sarkofágu a před pár lety byl nad ním postavený obrovský kovový kryt s přístroji, které rozebírají zbytek původního sarkofágu. Kvůli ohromné radiaci v těsné blízkosti sarkofágu musel být nový kryt postavený 300 metrů vedle reaktoru, a poté po jakýchsi klouzajících kolejích přesunut nad reaktor. Možná to zní jednoduše, ale celá výstavba trvala 7 let, z toho posledních 30 hodin se jen celá konstrukce postupně přesouvala nad reaktor.


Část jaderné elektrárny Černobyl, reaktor číslo 4 je překryt obrovskou konstrukcí.

V blízkém okolí reaktoru byla veškerá horní vrstva půdy vysbírána a zakopána. Z toho důvodu je v tomto blízkém okolí téměř nulová radiace, zatímco o pár stovek metrů vedle už je radiace lehce zvýšená. V tento slunečný den si vůbec nedokážeme představit tu noc, kdy došlo k výbuchu, a 30 nicnetušících hasičů později zemřelo na nemoc z ozáření.


Pomník věnovaný hasičům, kteří zemřeli na následky ozáření.

Dále jsme pokračovali do města Pripjať, které bylo založeno v roce 1970 převážně jako velké sídlišťové město pro pracovníky jaderné elektrárny. Teď z toho byl les obsahující několik vybetonovaných ploch a rozpadlých paneláků, nad kterými dávno převzala vládu příroda.


Pripjať. Radioaktivita je zde sice 5x větší než v Kyjevě, avšak stále velmi nízká.

Navštěvujeme bazén a školu, kde je zase spousta věcí jen nastrčených - hračky, kniha na stole, otevřená a rozbitá všechna okna v přízemí, panenka na židličce. Všechno to na nás dýchá nepopsatelnou atmosférou, představujeme si, jak to tam vypadalo před několika desítkami let a přemýšlíme, co je teď s těmi všemi školáčky a plavci.


Úplnou náhodou zůstal jeden roh ve škole pokryt vrstou plynových masek, s panenkou na stoličce a rámem televize před tím vším.


Vnitřek školy. Ačkoliv ostatní budovy mají všechna okna zavřená, škola je má všechna otevřená a vybitá.

Velkým finále je samozřejmě návštěva ruského kola. Nějaká jiná skupinka zaparkovala svou dodávku přímo pod kolem, a tak místo série klasické kolotočové fotky máme všichni fotku kolotoče s bílou dodávkou. Nikdo nám nepřikazuje na nic nesahat, a tak si někteří na vlastní nebezpečí sedají do kabinek ruského kola a fotí si stomilionté selfíčko z oblasti Černobylu.


Všechny husto-kruto-přísné fotky z Černobylu musí být s dozimetrem.

Po ruském kole následoval bonus - návštěva obrovského radaru, který měl hlídat, zda Amerika nevystřelila raketu na Sovětský svaz, a případně na ní vystřelit raketu zpátky. Jak už to tak ale v Sovětském svazu bývá, radar nikdy nefungoval, ale jeho obrovská konstrukce tu stojí dodnes. Jeho zbourání je problematické. Jedná se o ohromnou stavbu, která by sice šla snadno shodit, ale způsobilo by to menší zemětřesení - což není příliš žádoucí v blízkosti reaktoru obsahujícího několik tun vysoce radiaktivního materiálu.


Protiamerický radar a turista.

Ještě než opustíme Černobyl, tak objevujeme hotspot, kde naše dozimetry nepřestávají pípat - na velmi malé ploše u řeky se mi podařá naměřit více než 50 µSv.


Zapíchlý klacek a spusta turistů s pípajícími dozimetry, tak poznáte hotspot v Černobylu.

Cestou zpátky do Kyjeva pospáváme nebo brouzdáme po internetu. Dodávka je toiž plná wifi, což působí ve vztahu k Černobylu, kde se civilizace zastavila před 30 lety, až téměř nepatřičně. S výletem jsme spokojení, viděli jsme město duchů, hráli si s dozimetrem a dozvěděli se spoustu informací o celé černobylské tragédii.

Ještě nás čekají dva a půl dne v Kyjevě. Protože ani jeden z nás příliš neholduje návštěvě historických památek, první den strávíme válením se na ostrůvku Hidropark, druhý den pak honbou na šaty pro mě (nesehnali jsme) a na sochu malého prince (našli jsme).


Malý princ!

Poslední den nás už čeká jen vstávání, balení a cesta na letiště. Chceme opět použít Uber, ale stojí najednou 300 hřiven. Doktor to svádí na příliš velkou poptávku, a tak raději vyrážíme komplikovaně hromadnou dopravou. Nejprve metrem za 5 hřiven, a následně speciálním letištním autobusem, který je předražený a chce 60 hřiven za lístek. Cesta z letiště na hotel nás stála ve dvou 80 hřiven, v opačném směru to bylo už 130.

Na letišti vystupujeme hned na první zastávce, protože jsme se nestihli podívat, z jakého terminálu letíme. Vytahujeme letenky, ale tam žádné číslo terminálu není. Stejně tak na ceduli s aerolinkami před letištěm naše aerolinka není. Ptám se doktora, jestli třeba není možné, že Kyjev má více letišť. Doktor se mi vysměje, kolik asi letišť bych čekala v takto malém městě, a že určitě jsme na tom správném a jediném letišti.


Proč tady není napsaný Wizzair???

Fail č. 6: Kyjev má dvě letiště.

Proto ty nalezené spoje z letiště, kterými jsme chtěli dojet do centra, nejezdily. Naše snaha ušetřit nám nevyšla, a tak se z letiště, které bylo 30 kilometrů vzdálené od našeho ubytování, přesouváme pouhých 7 kilometrů od našeho ubytování a platíme Uberu 300 hřiven. Upravuju své předchozí počty, cesta z letiště byla za 80, cesta na letiště za 430. Toliko k našemu šetření. Přitom dojít pěšky na to správné letiště by byla velmi příjemná procházka. A navíc je to už podruhé v řadě, kdy nám málem uletělo letadlo kvůli naší neschopnosti dostat se na letiště.

Drobná zajímavost na konec: Kamarádi se nás po návratu ptali, jestli jsme teď radioaktivní nebo jestli nám nehrozí nějaké zdravotní problémy. Nepamatuji si přesná čísla, ale během letu do a z Ukrajiny naše těla schytala daleko větší dávku radioaktivity než za celý den v Černobylu.

Přidat komentář

CAPTCHA
This question is for testing whether or not you are a human visitor and to prevent automated spam submissions.
Image CAPTCHA
Enter the characters shown in the image.