Stopem do Pobaltí, 5. díl: Prší!

  • Posted on: 4 June 2018
  • By: Tilda

Zvoní budík, je půl sedmé, a přichází první ráno v naší cílové destinaci - v Estonsku! Pro nás se ovšem nic nezmění, stejně jako ve všech zemích, i tady budíček opakovaně posouváme, až se nám nakonec o hodinu později daří konečně opustit spacáky.

Venku už neprší, ale stále je zima, a tak se klepu na lavičce v bundě, zatímco se Hilda koupe v řece.

Chceme se projít po centru města, ale Estonsko je zlé a opět začíná pršet. Po včerejším vydatném dešti jsou všechny stoky přeplněné, a tak se všechny silnice proměňují v potoky. (Ještěže mám své huarache sandály, kterým voda nevadí.) Estonsko je zlé, vůbec se nám tu nelíbí. Schováváme se před deštěm na zastávce, do které ale prší, takže stejně mokneme.

Návštěva centra města v dešti nás vůbec neláká, a tak se ze zastávky ve chvíli, kdy déšť lehce zeslábne, přesuneme do kavárny, kde se zahříváme a sušíme zákusky a kafíčkem.

Dobíjíme telefony a protože je Estonsko zlé a prší v něm, stopování rovnou vzdáváme a kupujeme si jízdenky na autobus do Tallinnu. Dokonce i zvažujeme zaplacení ubytování, jelikož obloha je stále temná a pořád prší, prší a prší. Při pohledu na ceny nejlevnějších tallinnských studentských hostelů si ale uvědomujeme, že nám vlastně vůbec nevadí spát v dešti pod malou plachtou v promočeném parku, a ani ty komáří štípance nejsou tak špatné.

Zde je důležité zmínit, že město Tallinn má ve svém názvu jak dvě L, tak i dvě N. Kdybych to věděla už tehdy v té kavárně, nemusela jsem se s Hildou sázet a platit zákusky a kávu nám oběma.

Z kavárny běžíme na suché autobusové nádraží, sedáme na autobus, a později z něj vystupujeme na tallinnském oranžovém nádraží s oranžovými sedačkami a oranžovými stěnami.


Velké a nehezké budovy ve zmoklém Tallinnu.

Vydáváme se na krátkou prohlídku historického centra Tallinnu. Vysoké mrakodrapy pomalu nahrazují parky a pomníky, a už stojíme před hradbami Starého Města. Uvnitř je spousta turistů a luxusních podniků a nečekaně začíná opět pršet. Turisté se schovávají do luxusních restaurací, zatímco my čekáme v parku na lavičce, kam prší jenom trochu.


Staré Město se spoustou turistů a luxusních podniků pár minut před tím, než začne pršet.


Punker!

V Tallinnu jsme tedy už zmokly, a můžeme pokračovat dál! Kousek na východ se nachází NP Laheema (který Hilda překřtila na národní podnik Lachema), kde je spousta medvědů, losů a masožravých rostlin. Zlí jazykové tvrdí, že veřejnou dopravou se tam nedá dostat, ale my se tím nenecháme odradit a kupujeme si jízdenku na autous do Kotky, odkud vede jeden z treků.

Na nádraží se nám podaří najít podnik, kde servírují pelmeně. Zavzpomínáme na naši dávnou suchou cestu do sovětských zemí, a už se vydáváme do NP Lachemy.


Smažené pelmeně se zakysanou smetanou, co víc si přát?

Řidič nám zastavuje uprostřed ničeho a tvrdí, že je to Kotka. Nacházíme se na silnici uprostřed lesa, všude kolem mrtvo, a nikde žádný ukazatel k jednomu z těch nejlepších treků. I přesto vystupujeme a říkáme si, že třeba ty ukazatele budou schované. Ale kolem nás není vůbec nic, jen silnice. Začíná pršet.

Vytahuju tablet a snažím se znova najít článek s našim nalezeným trekem. "Vydejte se [autem] po cestě z Kotky k Vösu, a kousek před Vösu narazíte na odbočku na Käsmu, kde je začátek treku." Jenže Vösu a odbočka na Käsmu je zhruba 20 kilometrů od nás.

Takže je večer, jsme daleko od veškeré civilizace, daleko od našeho naplánovaného treku, nikdo nejezdí kolem a prší. Vybraly jsme si jeden z národních parků, našly si v něm trek, zjistily si, jak se k treku dostat i bez auta, a teď tu jen stojíme v dešti a mokneme. Člověk praktický by nejspíš začal přemýšlet nad tím, co teď budeme dělat. Já jsem ale dostala neuvěřitelný záchvat smíchu, a tak jsem se smála, mávala na neexistující auta na silnici, a brzy jsem svým smíchem nakazila i Hildu.

Po zhruba půlhodině kolem projíždí auto, které i zastavuje - a řidičem není nikdo jiný než řidič autobusu, který nás tu vysadil! Napodruhé už nás vysazuje lépe, přímo v centru vesnice Vösu.

Vösu je malá vesnice, ale odhadujeme, že v kempech zde přebývá víc obyvatel než v domech. Vzdalujeme se od centra a hledáme místo, kde bychom mohly přespat v případě deště, a najednou se mezi stromy objevuje něco zvláštního. Jdeme k tomu blíž a zjišťujeme, že je to moře! Vůbec jsme nevěděly, že Vösu je takhle blízko u pobřeží.

Zvažujeme, nakolik drzé by bylo přespat na obrovském pódiu, ale zdá se nám to málo drzé, a tak nakonec přespáváme za venkovním barem u nějakého zavřeného podniku. Odsouváme všechny prázdné lahve, chystáme si spaní a stále čekáme, kdy někdo přijde, vyžene nás odsud a ten bar otevře. Ale nikdo nepřichází. V noci samozřejmě prší, a na nás trochu kape mezerou mezi střechou a barem, ale to nám nevadí. Už víme, že nelze zároveň být v Estonsku a nemoknout.


Bar, ve kterém se vůbec ne drze ubytujeme.

 

Přidat komentář

CAPTCHA
This question is for testing whether or not you are a human visitor and to prevent automated spam submissions.
Image CAPTCHA
Enter the characters shown in the image.