Stopem do Pobaltí, 7. díl: Riga

  • Posted on: 27 June 2018
  • By: Tilda

Budíček nás opět budí brzo ráno, ale výjimečně ho nemůžeme odložit, neboť máme koupené lístky na autobus. Ten nesmíme zmeškat, protože nás konečně vyveze ven z mrazivého Estonska!

Následující fotografie je sice mizerné kvality, avšak i přesto ji sem musím dát. Překročení hranic jsme poznaly mimo jiné podle toho, že terén kolem nás nebyl jen velká rovina. Toto je první "kopec", který jsme spatřily v Lotyšsku, jen pár kilometrů za estonskými hranicemi. Lotyšská nejvyšší hora Gaiziņkalns je sice ještě o šest metrů nižší než nejvyšší hora Estonska (312 a 318 m. n. m.), avšak takovéto kopečky jsou tu zřejmě časté. V Estonsku už by na vrcholu postavili rozhlednu s restaurací a lázněmi pro vysílené turisty.


První známky toho, že nejsme v Estonsku: kopec!

V Rize máme jen malé cíle: navštívit místní tržnici, nahřát se a umýt se.

Vše z toho se nám podaří, na tržnici si v nějaké jídelně vybíráme náhodné pokrmy, které jsou moc dobré, a k nim si dáváme kvas, který není dobrý. Kvas je téměř nealkoholický kvašený nápoj, který se pije ve východní části Evropy. S Hildou pravidelně zapomínáme, jak je hnusný, a vždy se o tom musíme přesvědčit na vlastní... chuťové buňky.


Hilda si vychutnává kvas.

Procházíme si i centrum města s Domem Černohlavců, kostelem svatého Petra a velmi nehezkým muzeem okupace. Při procházce městem jsme se konečně po několika chladných estonských dnech konečně nahřály, a tak jsme mohly jít splnit náš poslední rižský cíl, umýt se.


Nehezké muzeum okupace.

Kráčíme dlouho podél řeky Daugavy, až narazíme na menší plážičku. Koupeme se postupně, avšak ne proto, že bychom byly obezřetné a vždy bychom nechávaly jednu z nás na břehu hlídat věci. Důvod je daleko prostší: Hilda ztratila vrchní díl plavek, a tak se musíme střídat o můj.

Když člověk stráví nějakou dobu na cestách, tak to, co nejvíce ocení, nejsou památky nebo trhy, ale tekoucí voda, ve které se může umýt. Člověk si pak připadá tak krásně čistý (to jste nečekali, že?), svěží a plný energie. A my s Hildou, takové drsňačky a světoběžnice, jsme si v té řece i oholily nohy. Neudělaly jsme to proto, abychom si před tou druhou nepřipadaly neupraveně, protože to nám bylo jedno (a té druhé taky). Nedělaly jsme to ani kvůli řidičům, těm to bylo taky jedno. I všem kolemjdoucím turistům a místním to bylo jedno. Byl to akt, který jsme učinily čistě proto, abychom samy sobě připadaly hezké. Pak je i svět kolem hezčí.

K řece došly dvě utahané, upocené a umaštěné holky, a řeku opustili dva úplně noví lidé, čistí a krásní.


Holit si nohy při západu slunce nad řekou... Co víc si přát?


Bezdomovkyně, která se koupala a prala si všechno své oblečení stejně jako my.

Tím ovšem končí ta hezká část Rigy. Na tržnici si kupujeme večeři, přičemž Hilda si objedná polévku, která se podává pouze studená, což předem nevěděla. Chceme to aleaspoň zajíst sladkými palačinkami (blinčiky) se šlehačkou. Jenže šlehačka není šlehačka, ale zakysaná smetana, a uvnitř palačinek je nepříliš dobré mleté maso.

Z Rigy chceme pokračovat do města Klaipeda v Litvě (pokud si pamatujete náš podrobný plán cesty, tak na něm byla Klaipeda). Na stopování se stále cítíme lehce nespolečenské, a tak si kupujeme jízdenky na autobus, přes internet. Klaipeda je od Rigy zhruba 300 km vzdálená, a cesta tam tvoří obrácené písmeno L. Z těchto dvou faktů usuzujem, že žádný přímý spoj do Klaipedy nejezdí, a kupujeme si jízdenku do malinkého Šiauliai v kloubu písmene L. Máme do něj dojet zhruba ve dvě ráno, tam přespíme, a ráno se nějak dopravíme do Klaipedy.

Když s koupenými jízdenkami dorazíme na nádraží, překvapivě zjišťujeme, že naše úvaha byla zcestná, neboť spoje do Klaipedy jezdí, jezdí přímo, a poměrně často. Jízdenky už ale nejdou vrátit, a tak musíme jet pouze do toho náhodného města Šiauliai.

V autobuse zkoumáme mapu a hledáme místo na přespání, a zjišťujeme dvě zajímavé informace: Šiaulial je čtvrté největší město Litvy, a nenachází se v něm prakticky žádná zeleň, kde bychom se mohly utábořit. Kdybychom si koupily jízdenky do Klaipedy, mohly jsme celou noc strávit v teple a v suchu v autobuse a úplně se vyhnout hledání noclehu v jednom z největších litevských měst. (Až teď při hledání přesného názvu města jsem zjistila, že poblíž něj se nachází známá Hora křížů, kterou jsem původně chtěla navštívit, ale neměla být po cestě, a tak jsem hned zapomněla, kde je.)

Pozdě v noci vystupujeme v Šiauliai a vydáváme se podle mapy k jedné velké zeleni. Čekaly jsme třeba park, ale opět jsme se spletly. Jsme na hřbitově. Tady já tedy spát rozhodně nebudu. Za hřbitovem je jiná zeleň, ale na ní se koná hlasitá párty. Opatrně se kolem ní plížíme do bahnitého křoví za polorozpadlým domem. Nevíme, jestli v domě někdo nežije, v plotě jsou díry, a já se svým strachem ze psů se bojím, aby nějaký hlídací pes nevyklouzl skrz ten plot a nezakousl nás. Takže usínáme mezi hlasitou párty, polorozpadlým domem, kde určitě straší, poblíž hřbitova, kde taky určitě straší, obklopené zespoda bahnem a ze všech ostaních stran hejnem komárů. Ale hlavně že máme oholené nohy!

Přidat komentář

CAPTCHA
This question is for testing whether or not you are a human visitor and to prevent automated spam submissions.
Image CAPTCHA
Enter the characters shown in the image.